IKONY A DUCHOVNÍ HUDBA

 

IKONY A JEJICH SYMBOLIKA

ÚVOD

  V naší práci se budeme zabývat pravoslavnými ikonami. Nebudeme je ovšem probírat z hlediska dogmatického, nebudeme se zabývat theologickými aspekty jejich úcty ani historickým vývojem theologického pojetí ikon - to spadá spíše do dějin dogmatu, nežli do oblasti církevního umění. Přesto nelze ikony od dogmatiky oprostit, neboť právě ony mají věřící sdělovat dogmatické pravdy pravoslaví. Proto jsme se rozhodli v naší práci informovat čtenáře o nejdůležitějších pravoslavných ikonách tak, aby mohl snadněji chápat, co představují a na kterou část církevního učení odkazují. Domníváme  se, že tak může zazářit krása ikon, které  jednoduchými výtvarnými prostředky vyjadřují zjevené věroučné pravdy, které snad nelze ani rozumem pochopit - jen je nazírat...
 

ZOBRAZENÍ KRISTA

Pantokrátor

   Nejvýznamnější jsou samozřejmě ikony, zobrazující Pána Ježíše Krista. Kromě ikon, které Jej zobrazují v nejrůznějších situacích Jeho pozemského života a vztahují se tak spíše k jednotlivým svátkům (o těchto viz níže) existují samozřejmě zobrazení Krista jako osoby (nebo Osoby), ukazující jej Samého.

  Nejobvyklejší takovou ikonou je obraz Krista Pantokrátóra, tedy Vševládce. Vidíme Krista zobrazeného od beder výše, oděného ve spodní roucho obvykle červené barvy, a v roucho svrchní (himation), jež je povětšinou modré. Pravou ruka má žehnající gesto, přičemž jsou Spasitelovy prsty složeny tak, aby vytvářely Jeho iniciály IC XC, tedy v řecké alfabetě počáteční písmena Jména IHCOC XPECTOC. Toto gesto je v pravoslavné církvi vyhrazeno kněžím, kteří jím žehnají lidu. Tak tato ikona zároveň odkazuje na Kristovo důstojenství nejvyššího velekněze, kněze podle řádu Melchísedekova. V levé ruce drží Pán rozevřenou knihu, v níž můžeme číst vždy některý z úryvků Evangelia, povětšinou zvěstující („Já jsem život...“, „Já jsem světlo světa...“). Tato kniha tedy symbolisuje Kristovo Evangelium, tedy Jeho „radostnou zvěst“, Jeho život. Co se týče Kristovy tváře, je zobrazován jako mladý muž s dlouhými vlasy a povětšinou plnovousem, ale někdy má vous řidší. Jeho výraz je většinou klidný, vyzařuje z něj majestát, pokoj a mírnost, tedy přesně to, co je vlastní Stvořiteli, který se stal člověkem. Existují ale některé typy ikon, které zobrazují Krista jako přísného vládce. Jsou to konkrétně ruské ikony typu „mokrý vous“ a „hněvivé oko“, které podle J. Novotného vycházejí z byzantských vzorů, inspirovaných posvátnou, až otrockou bázní k císařskému majestátu byzantských vládců. Kolem hlavy má pak Ježíš svatozář. Není to ale svatozář obyčejná, kterou mají na skráních všichni ostatní světci. Kristova svatozář se od nich liší tím, že má uvnitř vepsaný kříž, respektive tři ramena kříže (čtvrté nemůže být vidět, neboť jej zakrývá Spasitelova hlava). V každém ze tří ramen takového kříže je vepsáno řecké písmeno, která složena dohromady dávají slovo „o wn“, tedy „jsoucí“, „ten, který jest“, což je samozřejmě odkaz na Starý Zákon, kdy se Hospodin zjevil Mojžíšovi v keři ohnivém a na jeho dotaz po Božím jméně, odpověděl mu Tento „JSEM, KTERÝŽ JSEM“ (2. Mojž. 3, 14). Pravoslavná církev věří, že veškerá zjevení Boží v době starozákonní se dála prostřednictvím druhé božské Osoby, tedy právě Ježíše Krista. To vyjadřují i písmena vepsaná do Jeho svatozáře. Zároveň nám připomínají i Spasitelova slova při zatčení v zahradě v Getsemane, kdy odpovídá svým pronásledovatelům „Jáť jsem“ (Jan 18, 5). Tuto svatozář má Kristus na všech ikonách, ať už Jej představují v jakékoli situaci - na kříži jako v náručí Přesvaté Bohorodičky. Pokud tedy váháme, zda zobrazeným je skutečně Spasitel, poznáme to zcela jistě podle svatozáře. Dodejme, že řecká písmena jsou vepsána na všech ikonách Krista, bez rozdílu země původu - tedy i na ruských, českých atd.).

  Jak jsme již řekli, je toto nejběžnějším zobrazením Krista. V chrámě ho nalezneme vždy na ikonostasu na jižní straně královských dvěří (viz dále). Pokud se jedná o větší chrámy, je pravidlem, že tato ikona Krista Pantokrátora je zobrazena v kupoli, tedy na nejvyšším místě kostela (v Praze to je možno vidět v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech). To symbolisuje skutečnost, že Kristus Vládce shlíží s nebes na svůj lid.

Ukřižování

  Dosti zajímavé je pak srovnání tohoto nejběžnějšího zobrazení Krista s Jeho nejběžnějším zobrazením na západě, totiž s „krucifixem“, tedy Kristem ukřižovaným. V katolické církvi je tak Spasitel zobrazován od dvanáctého století jako trpící člověk, přičemž moment utrpení je stále více zvýrazňován, od gotiky až po baroko. Naproti tomu Kristus pravoslavný je polidný a vyrovnaný. Zatím co západ vidí v kristu především trpícího člověka, východ spíše milosrdného Boha (přičemž ovšem i druhý z obou prvků je v obou církvích přítomen). To patrně souvisí i s tím, že západ vidí Kristovo spasitelné dílo pouze ve smrti (a následném Zmrtvýchvstání), východ pak považuje za rovnocennou složku vykoupení i Vtělení, kdy Bůh na sebe přijal přrozenost nás lidí a tím ji uzdravil. proto západní umění, pokud chce zobrazit přímo akt vykoupení, musí zobrazit Spasitelovu smrt na kříži - umění východnímu k témuž stačí obraz Krista Pantokrátóra, vtěleného Boha Slova. Samozřejmě i v pravoslavné církvi se běžně zobrazuje Kristus přibitý na kříži, ovšem jinak, nežli na západě. Kristus tu má poklidný výraz, rozhodně to není výjev drastického umírání, jak je časté v katolickém umění. Rozdíl je také v tom, že na západě je Kristus na kříži většinou vyřezán, na východě namalován.

  Jak tedy vypadá obraz Ukřižovaného v pravoslavném provedení? Existují samozřejmě i klasické ikony, psané na deskách jako ikony ostatní. Časté je ale zobrazení napsané přímo na kříži, ať už dřevěném, nebo kovovém (zlatém, stříbrném), kde se ovšem používá emajl nebo jná technika, použitelná na kov. Pravoslavné ikonopisectví vychází z myšlenky, že čím více odkazů na skutčný význam události na ikoně je, tím víc se k ní pozorovatel duchovně přibližuje. Proto obvykle najdeme i na zobrazení sv. Kříže kromě Ukřižovaného i další odkazy. Téměř vždy je u paty kříže lidská lebka se skříženými hnáty. Tento poněkud bizarní až morbidní symbol nám ale ukazuje něco velice positivního. Je to totiž lebka Adamova, který byl podle pověsti pohřben právě na Golgotě. Když potom Kristus umíral na kříži, vsakovala Jeho stékající krev do země a skrápěla ostatky Adamovy, uložené v nitru hory. Ať už je to pravda, nebo jen symbolické vyprávění, ukazuje nám toto podání, že Kristus svou krví uzdravil člověka, trpícího následkem Adamova pádu. Právě to nám chce sdělit i ona ikona. Někdy bývají na konci každého z ramen kříže vyobrazeny symboly čtyř evangelistů: býk, lev, anděl a orel. Tyto bytosti jednak odkazují právě na evangelisty, kteří nám zanechali o ukřižování zprávu, jednak na text Zjevení Janova, podle nějž právě tyto čtyři bytosti obklopují Boží trůn, na němž Kristus sedí ve slávě na nebesích (Zj 4, 6 - 9). Tak je vlastně Kristus ve chvíli svého největšího osamocení a zatracení obklopen touž slávou, která mu přísluší jako Bohu na nebesích. Vidíme tedy, že tyto čtyři bytosti ukazují, že na kříži umírá týž Kristus, který je Stvořitelem a Králem nebes. Pokud je to možné, jsou dále u paty kříže zobrazeni Matka Boží a sv. apoštol Jan, jak o tom čteme v Evangeliu. Takto zobrazeni ale nemohou být, pokud je ukřižování vyobrazeno přímo na kříži - prostě se tam nevejdou. Pokud je ale toto vyobrazení na klasickém deskovém obraze, Bohorodička ani sv. Jan tu nechybí. Na jihu, zejména v Bulharsku a Makedonii, existuje ještě jiná podoba tohoto vyobrazení, která se ale v chrámech staví jen v době velikonoční. Jeho střed samozřejmě tvoří dřevěný kříž s obrazem Spasitele, který je zasazen do vodorovného trámu. Po jedné straně kříže je pak zasazena figura Bohorodičky, po druhé sv. apoštola Jana. Jsou to vlastně siluety vyřezané z prkna nebo desky, na nichž je napsána ikona svatého.

Další vyobrazení Krista

         Podobně jako na západě existují i v pravoslavné církvi tzv. „nerukosotvorennyje“ obrazy, též mandiliony, na západě zvány „veraikony“ neboli roušky Veroničiny. Je to vyobrazení Kristovy tváře s vlasy a svatozáří. „Rukou neučiněný“ se tento obraz nazývá proto, že jeho předlohou byl otisk Kristovy tváře do podané mu roušky. Samozřejmě, obrazy, které dnes vidíme v chrámu, jsou napsány rukou ikonopisce! Ale originál rukou utvořen nebyl, byl dílem zázraku. O tom, kdo tuto roušku Kristovi podal, je několik podání. Zatím co na západě se má nějčastěji za to, že to byla sv. Veronika, která podala Spasiteli svou roušku, aby si mohl setřít pot s tváře při cestě na Golgotu. Na východě je zase rozšířená verse, podle které malomocný král eddeský Abgar poslal ke Kristovi své vyslance, aby Jej přivedli a On krále uzdravil. Malíř, který byl členem poselstva, měl zároveň nakreslit portrét Páně. Ten mu ale práci ušetřil tím, že si utřel tvář do roušky, v níž obraz jeho tváře zůstal. Tento obraz byl pak odeslán Abgarovi a král se skutečně uzdravil. Za časů Byzance byl pak mandilion jakýmsi říšským paladiem a jeho vyobrazení se rozšířilo. Zdá se, že pravoslavné podání je původnější, protože legenda o roušce Veroničině má asi svůj původ v označení rukou neučiněného obrazu Kristova jako „vera ikona“ - „skutečná“ nebo „pravá ikona“, z čehož přes výraz „veraikon“ povstala pověst o světici Veronice, do níž byl promítnut motiv otisknutí tváře z vyprávění o králi Abgarovi. V pravoslavném pojetí vidíme na tomto obraze Krista klidného výrazu, bez trnové koruny a beze stop krve, tedy rozhodně ne Krista vlekoucího kříž na Golgotu. Přitom tvář Kristova je někdy napsána přímo na desce, jindy je zobrazena jako otisklá do roušky, kterou drží dva andělé. Existují i vyobrazení na keramice.

  Častým způsobem zobrazení Krista je tzv. „Deesis“, tedy buď trůnící, nebo stojící Kristus, kterému se klaní svatí, a to tak, že jeden zástup klanějících se je po pravici, druhý po levici. Takto bývá zobrazován na ikonostatech, často ale Deesis tvoří jen tři osoby (pak se takový obraz nazývá „trimorphion“), tedy Spasitel, jemuž se klaní z jedné strany Jeho Matka, z druhé sv. Jan Křtitel - ti z lidí, o nichž se má za to, že byli nejsvatější: Jan Křtitel je roven andělům, Pana Maria je dokonce slavnější nežli oni.

  Jest-li, že už zobrazení Krista Pantokrátóra ukazuje nám Spasitele v jeho nebeské důstojnosti, pak ikona „Kristus v silách“ (rusky „Spas v silach“) znázorňuje Krista ve vší jeho slávě, obklopeného andělskými silami, cherubíny a serafíny, trůnícího nad nebesy. Kolem Jeho trůnu jsou ony čtyři bytosti, které jsme viděli už u  kříže. Kolem Něj je mandorla ze dvou kosočtverců, modrého a čeveného, která symbolisuje nestvořené božské světlo, vyzařující z Božství. Zobrazeni jsou tu i kořící se svatí, popřípadě i hvězdy atd. Zatímco na ikoně Krista Pantokrátóra vidíme Syna Božího jako Bohočlověka, ikona „Kristus v silách“ nám Jej ukazuje jako Boha a Stvořitele, Pána vesmíru.

  Nyní se dostáváme ke dvěma dosti zajímavým, ale složitým a nejednoznačným vyobrazením Ježíše krista. Tím prvním je Jeho zpodobnění jako „Starého dnů“. Je to vlastně stařec bílých vlasů i vousů trůnící ve slávě mezi mocnostmi nebeskými. Obvykle je takto zobrazován na ikoně posledního soudu, přičemž od něj teče ohnivá řeka, spalující hříšníky. Podkladem pro toto znázornění je proroctví Daniele proroka, konkrétně jeho 7. kapitola. Ačkoli se tu mluví o Synu člověka, který stojí před Starým dnů, a tak je to někdy i na ikonách zobrazováno, přesto panuje v pravoslavné církvi přesvědčení, že tímto Starým dnů je sám Kristus, nikoli Otec, jak se někdy soudí. Na západě pak byl Starý dnů považován rovněž za Otce a má se za to, že se Jeho ikona stala podkladem pro zobrazování Boha Otce, které je jinak na východě dosti vzácné.

  Další zajímavou ikonou je potom obraz Boží Moudrosti, oné Sofie. Boží Moudrost je rovněž obvykle identifikována s Kristem, o čemž svědčí i svatozář, kterou mívá většinou na hlavě. Úcta k Sofii vychází zejména z první části knihy Přísloví, která obsahuje její chválu. Tato úcta dosáhla svého vrcholu v předrevolučním Rusku a emigranti jí pak dále rozvíjeli v exilu - proto můžeme boží moudrost vidět vyobrazenu na východní stěně chrámu v Praze na Olšanech, a to právě s kristovými atributy. Protože ale tato úcta někdy nabývala nezdravých podob, například byla Sofie považována za ženský princip v Bohu nebo (téměř) za čtvrtou božskou Osobu, bylo tzv. sofiánství odsouzeno ve čtyřicátých letech místním sněmem ruské pravoslavné církve. Správný pravoslavný výklad Boží Moudrosti je právě její identifikace s druhou božskou Osobou - Synem.

  O zobrazení Krista v rámci celé Trojice budeme mluvit v souvislosti s ikonou svátku Seslání Sv. Ducha, o znázornění Spasitele jako dítěte pak při popisu ikony Přesvaté Bohorodičky.

 

IKONY MATKY BOŽÍ

   V pravoslavné církvi je neobyčejně silná úcta k Matce Boží, Přesvaté Bohorodici a vždycky Panně Marii. Tituly značí, že Marie byla skutečnou matkou Krista ze strany Jeho lidské přirozenosti, právě tak, jako byl Bůh Jeho otcem ze strany přirozenosti božské. Zárověň nám Mariiny tituly ukazují, že byla pannou před Početím, po něm i po porodu a až do své smrti. Nejužívanějším označením je titul Přesvatá Bohorodice. Na západě je naopak nejčastěji zvána Panna Marie. Vidíme, že zatímco pravoslaví klade důraz na Marii jako matku, katolictví zdůrazňuje její panenství. To se potom odráží i ve vyobrazeních Bohorodičky. Na západě je velmi časté vyobrazení samotné Panny Marie bez Krista, v některých oblastech, jako v Latinské Americe, dokonce převažuje. Její panenství je znázorňováno nejrůznějšími symboly, jako barva roucha atd., není ale nutné, aby byla doprovázena Bohem dítětem. Pravoslaví naproti tomu v drtivé většině zobrazuje Bohorodičku s Kristem - dítětem (Ježíškem), neboť jen tak může být naplno zobrazen její aspekt mateřský. Ale samozřejmě i na východě existují ikony Bohorodičky, která není doprovázena Dítětem - jsou ale dosti řídké, vyjma jednoho případu, o tom však dále.

  Nejčastější vyobrazení Bohorodičky nám ji ukazuje, kterak ve své náruči drží malého Ježíška. Ten je vypodobněn jako asi tříletý chlapec, oděn v dětskou tuniku, ovšem s pohledem, který, ač pohled dítěte, je pohledem Krista Pantokrátóra. Kolem hlavy má nezbytnou svatozář s křížem a řeckým nápisem (viz výše). Bohorodička je k Němu nakloněná v postoji vyjadřujícím mateřskou lásku, ale, což je velmi zvláštní, téměř nikdy na Krista, svého Syna, nehledí. Někdy se zdá, že se dívá z obrazu na nás, ale podle otce Antonie Surožského i tento dojem klame. Podle něj Přesvatá Bohorodice nehledí ani na svého Syna, ani na nás, ale sama do sebe. Neboť je to právě ponoření se do sebe, v němž teprve, jak praví východní theologie, můžeme vidět, popřeje-li nám Bůh té milosti, obraz Boží ve svém srdci. A právě tímto zahloubáním a neustálou modlitbou, hlubší než modlitba kohokoli z lidí, stala se dívka Marie hodnou poroditi Syna Božího. Ikona nám tedy, jak praví otec Antonij, neukazuje obyčejnou milující matku, ale skutečně Bohorodici. Dále praví, že ona sama drží Krista nikoli ve vřelém mateřském objetí, ale s posvátnou bázní, jako skutečného Boha, jako zázrak Vtělení. Na některých ikonách při tom volnou rukou na dítě ukazuje, jako by naznačovala, že právě Ono je tu důležité, že v Něm je spása. Pro toto gesto dostaly takové ikony název „Hodigitria“ - „Ukazující cestu“, totiž cestu ke spasení (vždyť i Pán řekl: „Já jsem ta cesta.“) Veškerou lásku, kterou bychom čekali od matky, vyjadřuje na ikonách Bohorodičky právě její Syn, pokračuje otec Antonij. A je to láska dokonce dvojitá. Poprvé miluje Kristus Bohorodici jako člověk svou matku, podruhé jako bůh své stvoření, přičemž oba druhy lásky se v Jeho jediné osobě (Osobě) stávají jedenou. A mějme na paměti, že stejnou lásku, jakou chová ke své Matce, chová Bůh i k nám - což se nám snaží vyjevit tato ikona. Někdy jde dokonce ikonopisec tak daleko, že na obraze utěšuje nikoli Mtka Dítě, ale Dítě svoji Matku, jakožto Bůh nekonečně laskavý.

  Zvláštní variantou této klasické ikony je tzv. Trojručica, na níž je kromě dvou rukou Přesvaté Bohorodice, jedné držící Krista a druhé na Něj ukazující, ještě ruka třetí, obvykle vyobrazená na dolním okraji ikony. Kdyby nebyla nadpočet, dozajista bychom ji považovali za ruku Mariinu. Proč se ale takto bizarní věc vůbec zobrazuje? Tato ikona má velice zajímavý původ. Říká se, že sv. Jan Damašský měl v 8. století ve svém držení ikonu Přesvaté Bohorodičky, která se ale ničím nelišila od ostatních. Když se zapojil do ikonoboreckých sporů, samozřejmě na straně pravoslaví, a stal se nejhorlivějším obráncem ikon, vzbudil tím samozřejmě nenávist ikonoborců. Když toto dočasně zvítězili, rozhodli se sv. Janovi pomstít a uťali mu ruku v zápěstí, snad aby už nemohl psát na obranu ikon. Světec se potom doma před ikonou úpěnlivě modlil k Přesvaté bohorodici, aby mu pomohla, neboť právě její ikony tak obětavě hájil. Vypráví se, že když se ráno probudil, jeho ruka byla uzdravena, jako by mu nikdy nebyla uťata, a na ikoně Bohorodičky se přes noc objevila třetí ruka, na znamení zázraku. Sv. Jan pak dál pokračoval v boji proti ikonoborcům a měl nakonec lví podíl na jejich porážce. Od těch dob se na památku tohoto zázraku často píše ikona matky boží právě jako Trojručica.

  Na půli cesty mezi vyobrazením Bohorodičky s Dítětem a bez Dítěte leží takzvaná Panagia. Je to vlastně Bohorodice stojící v postoji oranty, tedy s rukama roztaženýma k nebi, jakoby prosící Hospodina. Zobrazuje se buď jako celá postava (v Byzanci) nebo od beder nahoru (v Rusku). Podstatné ale je, že mezi rozepjatýma rukama spočívá na jejímm těle, na prsou a v horní části břicha, jakýsi medailon, respektive kruhový obraz s vypodobněním Dítěte Krista. Je to tedy Panna Maria, která už ve svém lůně nosí vtěleného Boha. Proto bývá tato ikona zvána někdy Bohorodice „Platytera uranon“, tedy „s lůnem širším než nebesa“, neboť  v sobě nosí Boha, který jinak trůní nad nebesy. Ačkoli anatomicky by mělo dítě v matčině lůně spočívat o něco níže, cudnost a úcta nejspíše vedli ruku ikonopisců tak, že jej kreslili na prsou.

  Konečně existuje i zpodobnění bohorodičky vůbec bez Dítěte. Potom má ruce prosebně složeny na prsou a pokorně se uklání - ovšem i tady se obvykle klaní Kristu, a to jako součást obrazu Deesis, o kterém jsme už mluvili výše. Protože je ale někdy obraz Deesis složen z několika ikon, totiž trůnícího Krista a prosících svatých, můžeme vidět tuto prosící Bohorodičku i na samostatné ikoně. Není to ovšem příliš časté vyobrazení.

   Zde se dostáváme k jedinému obecně rozšířenému obrazu, kde je Panna Maria vypodobněna bez Krista, ať už dítěte, nebo dospělého jako v Deesis. Je to ikona „Záštita Přesvaté Bohorodice“, zvaná též „Pokrov Přesv. Bohorodice“. Počátek jejího uctívání se datuje do roku 930 A.D., kdy v Cařihradě, ohroženém Araby, došlo v jednom z chrámů při všenočním bdění ke zjevení. modlící se uzřeli pojednou Přesvatou Bohorodici, kterak stojí na nebesích a rozprostírá svůj závoj nad světem. To symbolisovalo ochranu, pod níž Bohorodička bere celý svět, zejména ovšem křesťany. Cařihrad se tehdy skutečně Arabům ubránil. Od té doby se toto zjevení vypodobňuje na ikonách. Bohorodička je tu zobrazována jako vznášející se mezi oblaky a hvězdami, obklopená cherubíny, a v rozepjatých rukou drží nad světem, který tušíme u jejích nohou, svůj závoj - záštitu neboli pokrov.              

  Úcta k Přesvaté Bohorodici je tak intensivní, že její ikona tvoří jakousi dvojici spolu s ikonou Spasitele. Tato dvojice se objevuje zpravidla pospolu, i když kristus je tu vlastně zobrazen dvakrát: poprvé jako dospělý muž, Pantokrátór, podruhé jako Dítě v náručí Přesvaté Bohorodice. Přesto se ale ikony bohorodičky jako takové těší větší úctě nežli ikony Spasitele, ačkoli s úctou k jejich předobrazům je to samozřejmě opačně. Zatímco ale neslyšíme o divotvorných ikonách Páně, zázračných ikon Bohorodice máme mnoho. Jsou jak v Řecku, tak ale především v Rusku, přičemž má ta která ikona často konkrétní „oblast působnosti“, v níž je ji možno prosit o pomoc (například neplodnost, znovunalezení ztraceného blízkého člověka atd.). Obvykle jsou tyto ikony zvány podle místa, na němž se nacházejí, např. „Vladimirská ikona Přesv. Bohorodice“ atd., jindy podle toho, jako pomoc poskytuje. Je ale otázkou, zdali takovéto ctění ikon, tedy už přímo těch kterých ikon a nikoli jejich předobrazů, nehraničí u některých méně bystrých věřících s modloslužbou. Církev pravoslavná nicméně takovou úctu dovoluje, nepřesáhne-li ovšem únosnou mez.

IKONY SVATÝCH

Jan Křtitel

  Pokud nyní budeme mluvit o vyobrazeních svatých, je třeba začít sv. Janem Křtitelem, neboli, jak je zván v tradičních pravoslavných zemích, Janem Předchůdcem (Prodromos, Predteče), neboť on předcházel Krista a připravoval lid na Jeho příchod. Evangelium pak, když mluví o Janu Křtiteli, připomíná výrok proroka Malachiáše: „Aj, já posílám anděla svého, kterýž připraví cestu před tváří mou.“ (Mal 3, 1) Tímto andělem byl právě Jan Křtitel. Ostatně nejen tím, že připravoval stezky Páně, ale i svým téměř andělským životem, naplněným neustálou askesí a modlitbami. Proto bývá Jan považován za rovného andělům, přičemž Bohorodička je ctěna jako „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější“. Jan je proto zobrazován (mimo ikony příslušných svátků), jednak jako zarostlý muž oděný ve „srsti velbloudové“ a, podobně jako andělé, mívá křídla, jak je to možno vidět na ikonostase chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Jindy bývá vypodobněn bez křídel, a takto je samozřejmě zobrazován i na ikonách svátků, zejména Křtu Páně.

  Existuje ještě jedna ikona Jana Křtitele, podobná Kristovu rukou neučiněnému obrazu, totiž vyobrazení uťaté hlavy Janovy. Podle Evangelia byl totiž Jan na příkaz Herodův sťat (Mk 6, 14 - 30). Potom je jeho hlava zpodobňována na míse, na niž byla po popravě položena. Pokud je nám známo, je to společně s Kristovým mandilionem jediné takovéto zobrazení v pravoslavné ikonografii. Pokud jsme před takovýmto obrazem na pochbách, zda se tu jedná o Spasitele nebo Jeho Předchůdce, pak je to opět svatozář, která nás vyvede z rozpaků - Kristův mandilion v ní má vepsaný Jemu vlastní kříž, Janova hlava má svatozář prostou.

Andělé

  Sem zařadíme všechny nebeské mocnosti. Obvykle se z nebeských řádů (o nichž pojednává zejména Pseudodyonisiova kniha „O nebeských hierarchiích“) zobrazují andělé, archandělé, cherubíni a serafíni. Andělé a archandělé se zobrazují jako lidé, záměrně neurčitého pohlaví (tedy bez vousů atd., ovšem s dlouhými vlasy), ačkoli někdy svým oděním připomínají muže (viz dále). Samozřejmě mají nezbytná křídla, která jsou jejich hlavním znakem. Ačkoli nechceme tvrdit, že andělé nevypadají zrovna takto, může se jednat ohledně křídel o symbol, neboť je mají všechny nebeské mocnosti. Zobrazení samotných andělů je vzácné, většinou doplňují jiné ikony, ať už svátků (např. při křtu Páně čekají na břehu Jordánu s připravenými rouchy, aby Krista osušili) nebo svatých, doprovázejí Krista nebo Bohorodičku. Často jsou přitom oděni v liturgická roucha jáhnů jakožto služebníci Kristovi.

   Poněkud jiná je situace u archandělů. Ti jsou obvykle uváděni tři, totiž Michael, Gabriel a Rafael, ovšem častěji jsoiu zobrazováni jen první dva. Většinou jsou vyobrazeni na severních a jižních dveřích ikonostasu, přičemž michael je vypodobněn ve zbroji (byzantského typu) s mečem nebo kopím a štítem, což odpovídá jeho hodnosti „archistratega“, tedy nejvyššího velitele andělských vojsk. Někdy je pod jeho nohama pokořený drak, symbolisující ďábla (Zj. 20, 1). Michael tu má, jsa oděn pancířem přece jen poněkud více mužské rysy. Gabriel na druhých dvřích je zobrazen ve splývajícím rouchu s poutnickou holí v ruce, což zase odkazuje na jeho funkci Božího posla. Na ikonostase se potom objevuje ještě jednou, a to na jednom z křídel královských dvěří, kdy tvoří polovinu ikony Zvěstování - Přesvatá Bohorodice, takto druhá polovina ikony, je na křídle druhém. Archanděl Rafael je zobrazován daleko vzácněji, obvykle ve chvíli, kde vede slepého spravedlivého Tobiáše (o tom se vypráví v deuterokanonické knize Tobiáš).

  Cherubíny ikonopisci vypodobňují jako tváře mezi dvěma křídly, serafíny pak jako tváře mezi křídly šesti (to popisuje Iz  6, 3). Obojí se zásadně zobrazují ve spojení s Kristem ( hlavně na ikoně Kristus v silách), popřípadě s Bohorodičkou. Je pouze jediné zobrazení samostatných serafínů, totiž na tzv. ripidách. Ripidy jsou kruhové dřevěné terčíky nasazené na dlouhých tyčích, přičemž tyče jsou postaveny v podstavcích po stranách menory, která je v oltáři těsně za prestolem. Na těchto terčících jsou z obou stran vyobrazeni právě serafíni a vznášejí se tak vlastně kolem Božího trůnu, který právě sv. prestol (oltářní mensa) symbolisuje. Ripidy byly původně jakési plácačky na odhánění much, aby se tato havěť neusazovala na sv. darech na oltáři. Později se poněkud proměnily a dnes už svému účelu neslouží - pouze jáhen při svěcení dostává ripidu do rukou a symbolicky jí zamává nad sv. dary na prestolu na znamení svého důstojenství. Tak jsou vlastně sv. dary ovívány křídly serafínů...

Apoštolé

  Apoštolové, ať už dvanáctero nebo apoštolové ze 70, jsou všichni zobrazováni podobně, liší se jen barvami roucha (které mají ale všichni stejné - spodní chiton a svrchní himation). Jiná je i barva vousů a vlasů. S bílým vousem jsou zpodobováni sv. Petr, Matouš a Ondřej (který byl Kristem vyvolen za apoštola jako první, proto se označuje jako Ondřej Prvozvaný). Sv. apoštol Jan je zobrazován dvěma způsoby. Pokud jej ikonopisec vypodobňuje při některé z událostí Evangelia, zejména při Proměnění  na hoře, Poslední večeři a pod křížem, je to bezvousý mladík, poněvadž i podle Písma to byl nedospělý mládenec. Pokud je ale zobrazena samostatně, je vidíme starého muže s velmi dlouhým bílým vousem. To proto, že zemřel až v 90. letech 1. století, byl tedy poslední z apoštolů. Mezi apoštoly se počítá i sv. Pavel.

  Ti z apoštolů, kteří napsali některý novozákonní spis, drží v ruce knihu nebo svitek. Jsou to Matouš, Jan, Petr a Juda a zdá se, že i Jakub Větší, kterému snad někdy ikonopisci omylem přiřkli epištolu Jakuba, bratra Páně. Naproti tomu atributy umučení, obvyklé v západním výtvarném umění, nejsou na východě příliš rozšířeny. Pouze apoštol Ondřej je často zobrazován s tzv. „svatoondřejským křížem“, na němž byl umučen. Velmi časté je zobrazení čtyř evangelistů, které se obvykle nachází na královských dvěřích ikonostasu (spolu se Zvěstováním). Jsou to čtyři menší ikony, každá představuje jednoho evangelistu, povětšinou sedícího a píšícího svoji šťastnou zvěst. Přitom je ještě doprovázejí ony čtyři symbolické bytosti. Tak u Matouše, bělovlasého starce, vidíme býka, u Jana, rovněž bělovlasého, ale viditelně staršího nežli Matouš, je to orel, Marek má při sobě lva a Lukáš anděla (člověka). Oba posledně jmenovaní jsou muži středního věku, což v protikladu ke stáří obou starších evangelistů vyjadřuje, že nebyli přímo apoštoly, ale o generaci mladšími žáky apoštolů. Sám Jan je pak ještě někdy zobrazován ve vyhnanství na Patmu, kterak za pomoci sv. Prochora píše své Zjevení.

  Apoštoly vidíme na ikonostase zobrazeny při poslední večeři. Je tu pochopitelně zpodobněn i Jidáš, který Pána zradil. Symbolicky je ale jeho zrada vyjádřená jinak, nežli v katolickém umění - tam má Jidáš u pasu nebo v ruse měšec s prokletými 30 stříbrnými (jako na slavném obraze Leonarda da Vinci). Pravoslavní ikonopisci jej od ostatních apoštolů odlišují tím, že jako jediný natahuje ruku do spolčné mísy s jídlem. To proto, že Kristus při Večeři prohlásil: „Kdo omáčí se mnou rukou v míse, tenť mne zradí.“  A, pochopitelně, na rozdíl od ostatních apoštolů nemá svatozář.

Starozákonní spravedliví

  Mezi tzv. starozákonní sparavedlivé jsou počítáni praotcové lidského rodu od Adama přes Noema po Abraháma, dále patriarchové Abrahám, Izák a Jákob a jeho synové, proroci a soudcové a bohabojní králové. Tito spravedliví jsou jen málo kdy zobrazováni v konkrétních situacích, povětšinou pouze jako figury, a to buď samostatně stojící, nebo doprovázející Krista - tak je tomu při Deesis, kdy se uprostřed stojícímu kristu klaní i spravedliví, tak je tomu i na ikoně „Vyvedení z předpeklí“, kde Kristus vyvádí starozákonní spravedlivé z pekla do nebe, podobně jako na ikoně „Zmrtvýchvstání“ (viz dále). Přestao ale mají i jednotlivé postavy nebo skupiny postav svá specifika.

  Tak Adam a Eva, jsou-li vyobrazeni nazí, respektive jen s věníky, zpodobňují se bez pupků, čímž se dává na srozuměnou, že se nenarodili, ale byli přímo stvořeni Bohem. Právě prarodiče jsou také oni dva lidé, které Kristus na ikoně Zmrtvýchvstání vytahuje za ruce z hrobů - tydy značí celý lidský rod.

 Další praotcové a proroci jsou zpodobňováni, stejně jako apoštolové, v spodním rouchu chitónu a svrchním himationu. Pokud jsou autory některé starozákonní knihy, drží v ruce svitek nebo knihu. Králové jsou vyobrazováni s korunami, v bohatém rouchu a často s válečnickými atributy. Všichni starozákonní spravedliví mají, stejně jako svatí doby novozákonní, svatozář.

  Konkrétní situace Starého zákona jsou zobrazovány jen málo. Patriarchau Abraháma s manželkou Sárou někdy lze spatřit na ikonách Trojice, kterak obsluhují tři anděly Boží. Častěji vidíme proroka Eliáše, a to buď postícího se na skalinách, kam mu havrani přinášejí potravu, nebo ve chvíli, kdy jej Bůh na ohnivém voze pozdvihuje do nebes. Na zemi stojí jeho žák Eliseus a přijímá Eliášovo roucho. Eliáš je pak, spolu s Mojžíšem, vyobrazován i na ikoně „proměnění Páně“ (viz dále). Z králů je častěji zobrazován David, obvykle sedící u pulpitu a píšící žalmy. Jako světec se svatozáří je zobrazován i král Šalomoun, neboť tradice praví, že na konci života činil pokání ze svého odpadlictví. relativně časté jsou i ikony Tří mládenců v peci ohnivé.

Další svatí

  Obecně je zvykem, že všichni svatí se zobrazují v podobných postojích, svýmy atributy se řadí do jedné z kategorií světců (viz dále), ale konkrétními atributy jsou jeden od druhého odlišeni jen málo. Pokud to srovnáme se západem, kde je rozvinutý celý systém atributů a lze podle nich bezpečně odlišit toho kterého světce, v pravoslaví nic takového není. Je to způsobeno patrně i tím, že na každé ikoně je zároveň nápis, o kterého světce se jedná i z které kategorie pochází. Tak byli světci bezpečně rozlišeni i bez atributů. Pokud už ikona zobrazuje nějaké konkrétní události ze života svatého, jsou tyto vepsány na okrajích ikony, které v jakémsi pásmu lemují takové výjevy ze světcova života - ve středu ikony ale pravidelně spočívá obraz svatého v obvyklém postoji.Hlavní ategori světců jsou:

Andělé - atributy viz výše
Spravedliví - obecně všichni svatí Starého zákona, kteří nebyli proroci, atributy viz výše
Proroci - atributy viz výše
Apoštolé - atributy viz výše
Biskupové - atributy: liturgická biskupská roucha, biskupská koruna (mitra), popřípadě kniha či svitek, pokud byli autory některého význačného spisu
Mučedníci - atributy: většinou drží v ruce malý kříž na znamení mučednické smrti

  Ctihodní (Veledůstojní) -  mniši a poustevníci, atributy: mnišské roucho nebo poustevnický šat (často jsou zejména muži téměř nazí, zarostlí a na kost vychrtlí), mnišská hůl ve tvaru T

  Vyznavači - laici, kteří došli svatosti, aniž zemřeli mučednickou smrtí, atributy: většinou jsou zpodobňováni ve svém světském důstojenství - obvykle se jedná o panovníky či šlechtice

  Atributy lze samozřejmě kombinovat, takže biskup, který zemřel mučednickou smrtí, je oděn v biskupská roucha a v ruce drží kříž.

  Nejčastěji zobrazovanými světci jsou sv. Mikuláš a sv. Jiří. Mikuláš, biskup Myr Lykyjských, je zpodobňován jako starý muž s bílým vousem, oděn jsa do biskupského roucha a s korunou (mitrou) na hlavě. Velikomučedník Jiří je nejčastějí k vidění ve známé scéně boje s drakem. Je to rytíř na koni (v byzantské zbroji), vrážející obludě kopí do chřtánu.

Čeští světci

     Pravoslavná církev v Českých zemích  ctí několik vlastních světců. Jsou to svatí Cyril a Metoděj, jejich žáci Gorazd (I.), Kliment Naum, Angelár a Sáva, knížata Rostislav, Václav a Ludmila, poustevníci Ivan a Prokop a biskup Gorazd (II.). Biskup Vojtěch ctěn není a rovněž nejsou uctíváni čeští katoličtí světci z doby po velkém rozkolu.

  Tito světci jsou zpodobňováni obvyklým pravoslavným způsobem.

   Sv. apoštolům rovní Cyril a Metoděj: většinou jsou vyobrazeni spolu, přičemž Cyril je muž středního věku s hnědým vousem, oděn do mnišského roucha, Metoděj je starý muž s bílým plnovousem, oděn v roucha biskupská. Často drží jeden z nich knihu, druhý kříž, a mezi sebou pak rozvinutý pergamen s napsanou cyrilskou abecedou - jako symbol toho, že přinesli slovanským národům vzdělanost. Cyril je ale někdy vyobrazován rovněž jako biskup, neboť existuje trsdice, že i on byl vysvěcen k tomuto důstojenství.

  Sv. biskup Gorazd Velkomoravský: zobrazován je jako biskup v liturgických rouchách

  Sv. Kliment Ochridský: rovněž on je zobrazován jako biskup

  Sv. Naum Ochridský: zpodobňován v oděvu mnišském

  Sv. Angelár a Sáva: i oni jsou zpodobňováni jako mniši

Slovanští věrozvěstové jsou někdy, zejména v Makedonii, zobrazováni spolu se svými žáky, pak se tato ikona nazývá „Svatí sedmipočetníci“ (prorože je jich sedm), přičemž Metoděj, Gorazd a Kliment jsou vyobrazeni jako biskupové, ostatní jako mniši.

  Sv. kníže Rostislav: na ikonách jej vidíme v knížecím oděvu, v jedné ruce drží svitek, na němž jsou napsána slova jeho poselství císaři Michaelovi se žádostí o poslání věrozvěstů, v druhé ruce malý model kaostela (rotundy), symbolisujícího církev, kterou u nás kníže založil

  Sv. kněžna Ludmila: žena se zahalenou hlavou, se závojem, jímž byla zardoušena, omotaným kolem krku, v ruce drží kříž, znak mučednické smrti

  Sv. kníže Václav: oděn do knížecího roucha nebo do zbroje, na hlavě spočívá buď knížecí čapka, nebo, výjimečně, svatováclavská koruna (jako dědic české země); v ruce má obvykle kopí s korouhví, na níž spočívá plamenná orlice, v druhé ruce kříž, který i u něj značí mučednictví

  Sv. Ivan: zarostlý vyzáblý muž, oděn buď v mnišská rouch nebo, častěji, ve zvířecí kůže

  Sv. Prokop: důstojný stařec v mnišském rouchu s holí ve tvaru T, někdy drží v ruce také ikonu sv. Borise a Gleba, jejichž ostatky byly chovány v Prokopem založeném Sázavském klášteře

  Sv. novomučedník Gorazd: zobrazován jako biskup, někdy s brýlemi, držící na znamení umučení v pravé ruce kříž

  Většina ikon našich světců je k vidění v kathedrálním chrámu sv. Cyrila a metoděje v Praze v Resslově ulici.    Jak je vidět, podléhají čeští ikonopisci někdy místním katolickým vlivům, jako je tomu třeba při zobrazení plamenné orlice nebo svatováclavské koruny na ikoně sv. Václava, což je zřejmý anachronismus. Podobným anachronismem je ikona sv. Borise a gleba v rukou sv. Prokopa, neboť jejich ostatky se na Sázavu dostaly až po Prokopově smrti. Všechno toto má ale symbolický význam...

   V cizině jsou, kromě sv. sedmipočetníků na Balkáně, ctěni jen sv. Václav a Ludmila, nejvíce v Rusku.
 

IKONY SVÁTKŮ

Velikonoce

  Nyní, ny závěr, budeme hovořit o ikonách hlavních pravoslavných svátků. Těch je dvanáct, třináctým je pak sv. Pascha (Velikonoce), která převyšuje všechny ostatní. Proto jí začneme.

  Nejčastějším zobrazením velikonoční události je ikona, zvaná přímo „Zmrtvýchvstání“. Je to velice působivá ikona, vyjadřující názorně paschání tajemství. Uprostřed ikony vidíme Krista, oděného v bělostkvocí roucho, obklopeného světelnou mandorlou a září - při tom všem jsou ale na jeho rukou a nohou jasně patrné rány od hřebů... Pod nohama má samotné peklo, temnotu, v níž jsou vidět jen kusy řetězů a okovů, které jsou nyní rozlomeny. Přímo pod spasitelovýma nohama jsou dvě křídla brány pekel, nyní vylomená, nemající už moc nikoho uzavřít, a pod nimi, drcen nohama Kristovýma, svíjí se spoutaný Satan, zbodobněný jako černý vousatý muž. To vše nám říká, že moc pekla byla zlomena. Zároveň s tím ale Kristus podává ruce dvěma postavám, každé na jedné straně obrazu, které silou vytahuje za ruce z hrobů - to jsou prarodičové Adam a Eva, kteří svým hříchem upadli do smrti, z které je nyní Bůh - Slovo Kristus vysvobozuje. A jako spolu s nimi upadl do smrti celý lidský rod, tak i nyní je spolu s nimi všechno lidstvo osvobozeno z panství smrti. V pozadí za Kristem je vidět zástup starozákonních sparvedlivých, kteří čekají, až je Boží Syn vyvede z pekel. Poselství této ikony je tedy srozumitelné: Kristus svou smrí na kříži a Zmrtvýchvstáním zlomil panství pekla a smrti, daroval nám život. Podle pravoslavného učení sestoupil pak Spasitel po své smrti přímo do pekla, odkud vyvedl spravedlivé, kteří tu museli čekat, dokud právě Kristus svou smrtí a Zmrtvýhvstáním neotevře brány nebes. V této souvislosti je zajímavý ještě jeden detail ikony. Někdy totiž bývá v pozadí vyobrazen právě onen otevřený ráj, naprosto prázdný, čekající na přícho sparavedlivýj. Je v něm jen jediný člověk: kající lotr po Kristově pravici, neboť on byl první člověk, který zemřel potom, co Kristus otevřel ráj.

  Další, poměrně rozšířenou valikonoční ikonou, jsou tzv. „Ženy myronosice“. Na ikoně vidíme skupinku žen, které přicházejí v neděli ráno ke Kristovu hrobu, aby pomzaly Jeho tělo vonnými mastmi. V čele skupinky vidíme Bohorodičku. výjev se odehrává buď uvnitř skalního hrobu, nebo u jeho vchodu, jakoby venku. Podstatné je to, co se nachází uprostřed obrazu: je to kamenná lavice, na kterou bylo Kristovo tělo položeno. Teď je ale prázdná, či spíše: jsou na ní roušky a plátna, do nichž byl Spasitel po smrti zavinut, ale samo tělo chybí. Na kraji lavice sedí buď jeden, nebo dva andělé, kteří ženám zvěstují radostnou zprávu o Zmrtvýchvstání, podle toho, zda se ikonopisec inspiroval vyprávěním Markovým a Matoušovým, nebo Lukášovým. Pokud se výjev odehrává před hrobem, je v pozadí vidět Kristus a poslední z žen, Marie Magdaléna, si jej právě jakoby všimla.

  To tvoří jakousi předehru k dalšímu typu paschální ikony, totiž zobrazení Krista a Máří Magdalény. Na této ikoně vidíme Krista ve zlatém rouchu, i zde s ranami po hřebech a ranou v boku, a před ním klečí v nábožné úctě sv. Máří Magdaléna, jak o této události vypráví Jan (Jan 20, 14 - 18). V pozadí je vidět prázdný hrob se složenými rouškami a někdy také v dálce teprve přicházející ženy myronosice.

  Konečně posledním, ne příliš častým zpodobněním Zmrtvýchvstání, je obraz Krista, vystupujícího z hrobu mezi dvěma sedícími anděly (kteří potom zvěstovali tento zázrak ženám).

Další svátky z dvanáctera

  Církevní rok v pravoslavné církvi začíná 1. září, proto i my se budeme věnovat ikonám svátků v chronologickém pořadí, počínaje právě zářím.

  Prvním svátkem církevního roku je narození Přesvaté Bohorodice (8. září). Na ikoně tohoto svátku vidíme Mariinu matku, sv. Annu, kterak leží na porodním lůžku. O právě narozenou Marii se stará početné služebnictvo - chůvy, porodní báby atd. Na první pohled je, jak uvidíme, tato ikona snadno rozlišitelná od ikony Narození Páně.

  Povýšení sv. Kříže (14. září) je svátek, připomínající nalezení sv. Kříže Kristova císařovnou Helenou roku 326 A.D. Ve středu ikony vidíme biskupa (patriarchu), kterak pozdvihuje sv. Kříž. Ten je tu vyjádřen jen symbolicky, jako malý křížek. Po stranách jsou zobrazeni císařové sv. Helena a Konstantin Veliký, její syn. obklopují je zástupy, nábožně vzhlížející ke Kříži.

  Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu (21. listopadu). Tento svátek připomíná událost popsanou v apokryfním, ale velmi ctěným Jakubovým tzv. protoevangeliem, kdy rodiče Mariini, sv. Jáchym a  Anna, přivedli malou Marii do jerusalémského chrámu, aby tu přebývala a sloužila Bohu. Proro je na ikoně zobrazena Marie jako malé děvčátko, které odevzdávají rodičové do opatrování knězi (veleknězi?), vousatému muži s nezbytnou čapkou.

  Narození Páně (Vánoce). I zde čerpá pravoslavná ikonografie především z jakubova protoevangelia, narozdíl od západu, který se striktně drží evangelií. Proto vidíme právě narozeného Krista ležícího nikoli v jeslích stáje zájezdního hostince, ale ve skalní jeskyni. vedle něj spočívá na pokrývkách Přesvatá Bohorodice, někdy o Dítě pečuje, jindy zadumaně odpočívá. Krista pak, podle starozákonního prproctví, zahřívá svým dechem oslík s volkem. Na dítě s nebe září paprsek, nejspíše Boží milost. Zdá se, že zobrazení Kristova narození v jeskyni tak symbolicky odkazuje na Jeho Zmrtvýchvstání, druhé narození, které se také uskutečnilo v jeskyni (viz výše). V popředí ikony je vidět sv. Josef, jak zadumán sedí. Výklady říkají, že stále hloubá nad neposkvrněným početím své manželky. Na většině vyobrazení před ním vidíme malého starce, opírajícího se o sukovici. V něm vidí většina vykladačů ďábla, který se snaží v Josefovi vzbudit pochbnosti o Mariině čistotě. Dále vidíme v popředí dvě chůvy, koupající malého Ježíška. Podle jakubova protoevangelia jedna v Jeho Božství věřila, druhá nikoli. V zadním plánu ikony je potom vidět zástupy andělů, velebící Boha, a anděla, který zvěstuje pastýřům narození Páně, jak o tom čteme v evangeliu Lukášově. Téměř vždy jsou na ikoně zobrazeni také tři mudrci z východu, v pravoslavné ikonografii zobrazováni skutečně spíše jako mudrcové v čapkách perských mágů, nežli jako králové, což je zase zvykem na západě. Berou se buď koňmo nebo pěšky, někdy jsou vidět i dary v jejich rukou.

  Křest Páně neboli Zjevení Páně (Theofanie) se slaví 6. ledna. Jak jméno svátku napovídá, připomínáme si tehdy křest Páně Janem Křtitelem ve vodách Jordánu, přičemž se v pravoslavné církvi zdůrazňuje sestoupení Ducha Svatého na Krista a hlas „stavší se s nebe“. Podle pravoslavné theologie se tu totiž vyjevuje celá Trojice. Syn je křtěn, Duch sestupuje, Otec mluví (Mt 3, 16 - 17). Uprostřed obrazu vidíme Krista, oděného jen v bederní roušce, stojícího po bedra ve vodě. Technika malby ikon působí, že jsou vidět i Jeho nohy, které by ve skutečnosti vidět být neměly, neboť jsou pod vodou. Na břehu stojí Jan Křtitel a jeho ruka spočívá na Kristově hlavě. Na západě je někdy Jan zobrazován s miskou, z níž Pána polévá vodou. V pravoslavné církvi se ale za plnohodnotnou podobu křtu považuje jedině trojí ponoření, proto má Jan ruku položenou na Spasitelově hlavě, aby jej mohl celého ponořit do vod Jordánu. S nebe sestupuje na Kristovu hlavu paprsek Ducha Svatého, v němž vidíme vyobrazenu holubici - symbol Ducha. Na břehu čekají andělé, aby krista osušili.

  Obětování Páně (Očišťování Přesv. Bohorodice, u nás i Hromnice) je svátek, slavený 40 dní po Vánocích (2. února). Podle Mojžíšova zákona měl být každý prvorozený syn 40 dní po narození symbolicky obětován Hospodinu v jerusalémském chrámu. Zároveň se tu měla rodička rituálně očistit po porodu. V evangeliu čteme, že když rodiče s Dítětem vstupovali do chrámu, setkali se se starým Simeonem a prorokyní Annou, kteří v malém Ježíškovi poznali Boha a Spasitele ( Lk 2, 22 - 40). Právě tento okamžik zachycuje ikona Obětování Páně. Bohorodička s Josefem stojí v branách chrámových, ke Kristu v Mariině náruči se sklání sv. Simeon, sv. Anna hledí na Spasitele zpoza něj.

  Zvěstování Přesv. Bohorodice (25. března). V tento den si připomínáme početí Páně v neposkvrněném panenském  lůně Přesvaté Bohorodice. Velký důraz klade pravoslaví na Mariin svobodný souhlas s tímto početím: „Aj, služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého.“ (Lk 1, 38), který dala archanděli Gabrieli jako zástupci Božímu. Právě tento vrcholný okamžik zachycuje ikona Zvěstování. Archanděl stojí před Marií a zvěstuje jí vůli Boží. Maria, která často drží v rukou vřeteno s vlnou, neboť právě předla, s hlavou pokorně skloněnou přijímá vůli Hospodinovu. V tu chvíli ji „zastiňuje moc Nejvyššího“, zpodobněná jako paprsek, uvnitř nějž je Duch Svatý v podobě holubice, a ona z tohoto Ducha právě počíná Krista. Na ikoně je zachycen přelomový okamžik dějin spásy, kdy se Bůh stává člověkem.

  Vjezd Páně do Jerusaléma (Květná neděle) připomíná se poslední neděli před Velikonocemi. Kristus je tu znázorněn vjíždějící na oslátku do bran Jerusaléma. Doprovázejí Jej apoštolové, zástupy stelou před Něj roucha, jiní mávají ratolestmi, nebo je teprve lámou ze stromů. V celku je tu věrně ilustrováno vyprávění Evangelia.

  Nanebevstoupení Páně se slaví 40 dní po Velikonocích. Na ikoně tohoto svátku je zobrazen Kristus, kterak v kruhu záře, doprovázen anděly, vystupuje na nebesa. Pod ním jsou apoštolové, jej jich jedenáct, neboť na Jidášovo místo nebyl dosud nikdo vyvolen. Uprostřed apoštolů ja Matka Boží, jejíž přítomnost při Nanebevstoupení vyplývá z textu Skutků apoštolských, všichni pak mají pozdvižené ruce a dívají se na vystupujícího Krista. Po stranách stojí dva andělé, kteří jim vysvětlují význam celé události (Sk 1, 11).

  Jedním z nejvýznamnějších pravoslavných svátků je seslání Ducha Svatého, tzv. Padesátnice, která se slaví 50 dní po Velikonocích. Protože v pravoslavné církvi se Duch Sv. těší větší úctě, nežli třeba v církvi katolické, je jeho seslání přikládán velký význam - On to je, kdo působí po Kristově nanebevstoupení ve světě, v Církvi. Ikony Seslání jsou dvou typů. První s touto událostí zdánlivě nesouvisí. Je na ní vyobrazena tzv. „Hostina Abrahámova“, tedy tři andělé, sedící kolem stolu. Toto vyobrazení vychází z 18. kapitoly II. knihy Mojžíšovy, kdy se Abrahámovi zjevil Bůh v podobě tří andělů. Abrahám Bohu připravil hostinu, a skutečně je na některých ikonách v pozadí vyobrazen spolu se Sárou, kterak vzácným Hostům přisluhují. Již Abrahám si podle Knihy Stvoření uvědomoval, koho má před sebou, křesťanská theologie, a pravoslavná zvláště, spatřují v těchto třech andělech přímo obraz Boží Trojice. A protože Sesláním Ducha Svatého se vlastně v dějinách projevila celá Trojice, bylo tím završeno zjevování Trojice člověku, zobrazuje se právě na ikoně tohoto svátku Trojice jako taková. Tři andělé tedy sedí kolem stolu. Naproti nám je anděl, oděný v červené spodní a modré svrchní roucho, Jeho svatozář s vepsaným křížem a písmeny pak dokládá, že je to druhá Osoba, Syn, Kristus. Po jeho levici je další anděl, oděn ve svrchní roucho zelené, je to Duch Svatý, třetí Osoba. Oba se pohledem obracejí k poslednímu andělu, který má svrchní roucho barvy zlaté. To je Otec. V pohledech obou andělů se zračí úcta a respekt k Otci, který jest pramenem Božství - všechna tři osoby jsou si však zároveň rovny. Vždyť v ose obrazu, tedy vlastně v čele stolu, sedí Syn! J. Novotný píše, že všichni andělé mají spodní roucho modré, čímž má být vyjádřeno společné Božství, ale řada ikon toto nerespektuje. Zejmína Syn je oděn ve spodní roucho červené, jak je zobrazován i po svém Vtělení. Tak tomu je i na známé ikoně Trojice od sv. Andreje Rubleva, kde ovšem Otec a Duch mají spodní roucha skutečně modrá. Jak jsme už řekli, je na některých ikonách Trojice zachycen i Abrahám a Sára, dokonce i mládenec zabíjející tele, na stole jsou různé pokrmy. Jindy je ale tento aspekt reálné starozákonní události potlačen, mizí přisluhující lidé i pokrmy a stůl nabývá podoby oltářní mensy (prestolu), na kterém spočívá už pouze pohár, v němž tušíme nejsvětější Krev Páně. Tak je tomu i na ikoně Rublevově.

  Druhý typ ikony Seslání Sv. Ducha už zobrazuje přímo událost, o níž čteme ve 2. kapitole Skutků apoštolských. V půlkruhu tu sedí dvanáct apoštolů (jejich počet doplnil sv. Matěj) a s nebe na ně sestupuje Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků - ze zářícího středu jich vyráží dvanáct a každý se dotýká hlavy jednoho z apoštolů.  V ose obrazu, vlastně na nejčestnějším místě lavice, na které apoštolové sedí, je prázdné místo. Je otázka, kdo by na něm měl sedět - je snad vyhrazeno Kristu? Někdy bývá na tomto místě vyobrazena Přesvatá Bohorodice, která rovněž přijímá Ducha Sv. U nohou apoštolů je v jakémsi polokruhovém medailonu zobrazen stařec s korunou a držící v rukou plášť se dvanácti svitky. Ten představuje vesmír, svět, které buď čeká, až jej apoštolové naplní svým učením, nebo dává každému apoštolovi díl lidstva, který bude na konci věků soudit.

   Proměnění Páně (6. srpna) přpomíná, že už za Jeho pozemského životy bylo některým učedníkům (Petrovi, Jakubovi a Janovi Zebedeovým) dopřáno spatřit Krista v nebeské slávě (Mt 17; Mk 9; Lk 9). Na ikoně je zobrazen Kristus na vrcholy hory, podle tradice je to hora Tábor. Spasitel je obklopen mandorlou  nebeské záře, z které ještě často vyrážejí další paprsky, což má symbolisovat onu sluneční záři, kterou popisuje Evangelium. Po stranách Pána stojí Mojžíš a Eliáš,  s nimiž, jak je psáno, rozmlouval. Tři apoštolové jsou zobrazeni ve spodní části ikony. Leží na zemi a jejich pohyby svědčí o naprostém zmatení a posvátné bázni, neboť něco podobného ještě nikdy nespatřili. Pravoslavná theologie považuje toto proměnění za velmi důležité, neboť tu poprvé po Pádu mohli lidé zžít Boží světlo - nestvořené Boží energie, jejichž přijímáním je člověk spasen ( „zbožštěn“ - jak zní theologický termín cíle spasení), a  skrze něž může poznávat jinak nepoznatelného Boha. Protože je apoštolové prvně zřeli na hoře tábor, nazývají se často tyto nestvořenéenergie „táborským světlem“.

  Zesnutí Přesvaté Bohorodice (15. srpna) je posledním svátkem církevního roku. Církev si připomíná zesnutí Matky Boží, která, narozdíl od západní nauky, nebyla vzata na nebesa ještě za živa, nýbrž až po smrti. Ikona tohoto svátku je jedna z nejbohatších v celé pravoslavné ikonografii. Uprostřed ikony je zobrazeno tělo Přesvaté  Bohorodičky pokojně spočíbvající na úmrtním loži. Nad ním stojí Kristus, obklopen nebeskou září a beztělesnými silami, a na rukou mu spočívá duše Jeho Matky. Sama Bohorodička je pakna ikoně zobrazena ještě jednou, a to nahoře, kdy je ve slávě nesena anděly do nebe. Kolem jejího lože jsou shromážděni apoštolové ve svých obvyklých oděvech, spolu s nimi ale i několik mužů v biskupském rouchu - to jsou žáci apoštolů, svatí Timotej, Dionysios Areopagita a také Jakub, bratr Páně. Další osoby, tísnící se kolem lože, jsou andělé, popřípadě jerusalémské ženy. V popředí je vidět postavičku žida, jemuž vedle stojící anděl usekl ruce, které vztahoval po loži Bohorodičky. Podle legendy je to Sofoniáš, který chtěl lože převrhnout. Později mu sv. Petr ruce uzdravil. Rovněž apoštolové jsou na této ikoně zpodobeni dvakrát. Vidíme je i v jakýchsi zářivých kruzích, nacházejících se ve střední části ikony nad hlavami truchlících. Podle tradice totiž byli apoštolové přeneseni k úmrtnímu loži Bohorodičky nadpřirozeným Božím zásahem. Někdy, a to je důležité, je ale jak truchlícíh, tak vzduchem přenášených apoštolů vyobrazeno jen jedenáct. Kdo chybí? Opět ten, který nebyl přítomen při prvním zjevení Vzkříšeného Krista apoštolům - sv. Tomáš. Tradice praví, že když se zpožděním několika dní dorazil do Jerusaléma, velmi se rmoutil, že přišel dokonce již po pohřbu Bohorodičky. Chtěl tedy vidět alespoň její tělo. Apoštolové souhlasili a otevřeli hrob Přesvaté Bohorodice. Byl však prázdný - i tělo svaté Panny vzal její Syn na nebesa...    

                    

   LITERATURA
 Jiří Novotný: Světlo ikon
 Metropolita Antonij Surožský: V jámě lvové
 

  Poznámka: Nelze říci, že by většina informací v této práci obsažená pocházela z obou výše uvedených knih. Většinu jsme načerpali během let skrze aktivní účast na „žitém pravoslaví“, z literatury se shromažďují jen obtížně. Právě proto se ale domníváme, že je užitečné tyto informace sepsat. Co se týče dalších děl o ikonách, odakzuji na práci j. Novotného, kde je uveden seznam další literatury.

                                                                                                                                   Jakub Jiří Jukl 

DUCHOVNÍ HUDBA

PRAVOSLAVNÁ HUDBA

V roce 2010 byl zahájen v Praze Mezinárodní festival pravoslavné hudby s názvem ARCHAION KALLOS pod vedením Mariose Christou, sbormistra českého pravoslavného katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze 2, kde se také podzimní festival každoročné koná.

ARCHAION KALLOS - „STARÁ KRÁSA“

Archaion Kallos je mezinárodní festival pravoslavné hudby, který se poprvé konal v Praze od 19. do 27. října 2010. Pořádalo jej občanské sdružení Filokallia („miluji krásu“) pod záštitou Velvyslanectví Řecké republiky a Velvyslanectví Kyperské republiky a s požehnáním a finanční podporou Jeho Blaženosti vladyky Kryštofa, metropolity Českých zemí a Slovenska, a dalších sponzorů. Festivalu se zúčastnily pěvecké sbory z České republiky a ze zahraničí. Snahou realizátorů je upozornit na to, že pravoslavná hudba je nedílnou součástí evropské kultury a vážné hudby. Zároveň se snaží zaplnit mezeru v této oblasti, protože pravoslavné hudbě se v České republice žádný festival ani žádný umělecký soubor soustavně nevěnuje. Cílem je posílení interkulturní spolupráce v rámci Evropy, zejména posílení vazeb s regiony EU, v nichž je rozšířeno pravoslavné křesťanství, a také s pravoslavnými zeměmi mimo EU. Dalším cílem je poukázat na rozmanitost a různorodost pravoslavné hudby.

Archaion Kallos is an international musical festival of orthodox music which for the first time took place in Prague in October 2010. The festival was organized by the Philokallia (“love the beauty“) Association under the patronage of the Embassy of Greece and Cyprus in Prague and with the support of the Ministry of Culture (CZ), of His Beatitude, Metropolitan Christofer of Prague and the Czech lands Krystof and other sponsors. The aim of the festival is to show the diversity of Orthodox music from the Byzantine chant to the various polyphonic forms and contemporary music. Choirs from the Czech republic and abroad participated to highlight the fact that Orthodox music is an integral part of European culture and classical music as well. This event also adressed the absence of any musical festivals or ensembles focusing on this type of music. Another aspiration is to internationally cooperate across the EU and also with Orthodox countries outside Europe.

MÍSTO KONÁNÍ

Všechny koncerty se konají v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, Resslova 9a, Praha 2.

 

PROGRAM

1. MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU PRAVOSLAVNÉ HUDBY:

BYZANTSKÁ DUCHOVNÍ HUDBA

BYZANTINE CHANT

Byzantský chorál v podání předního řeckého mužského sboru Psaltikis diakoni. Na programu byly autentické byzantské nápěvy z řecké pravoslavné hymnografie (P. Pelloponisios, K. Pringos, ad.). Jako host vystoupil smíšený Sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje s duchovními skladbami v češtině a církevní slovanštině pod vedením Maria Christou.

_________________

Psaltikis diakoni, řídí: Ioannis Tsounis

Sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje, řídí: Marios Christou

The prominent Greek male choir Psaltikis diakoni, under the choral master Ioannis Tsounis presented original Byzantine chants from the Greek Orthodox hymnography (P. Pelloponisios, K. Pringos). The mixed Choir of the St. Cyril and Method Church gave a guest performance of sacred compositions in both Czech and the Church Slavonic language with conductor Marios Christou.

_______________

Psaltikis diakoni, conductor: Ioannis Tsounis

Choir of the St. Cyril and Method Church, conductor: Marios Christou

 

BARVY PRAVOSLAVNÉ HUDBY

COLOURS OF ORTHODOX MUSIC

Vynikající řecko-kyperský protopsaltis (první žalmista) Marios Charalambous a členky ženského sboru Filokallia pod vedením sbormistra Maria Christou představí ty nejtzajímavější části liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak je zhudebnili jednak byzantští skladatelé (v podání M. Charalambouse), jednak slovanští autoři (v podání Filokallie). Koncert uzavírá vystoupení Sboru rumunských pravoslavných duchovních z Carei, který vystoupí s rumunskými duchovními nápěvy.

_______________

Marios Charalambous – sólo, čelenky ženského sboru Filokallia

řídí: Marios Christou

Sbor rumunských pravoslavných duchovních z Carei,

řídí: jerej Marian Crainic

The outstanding Greek-Cypriot protopsaltis (the first „psalmist“-singer) Marios Charalambous and members of the female choir Philokallia with conductor Marios Christou present the most interesting parts of the Liturgy of St. John Chrysostom as they were composed by Byzantine composers (Philokallia). The concert ended with a performance of The Priest-choir of the Romanian Orthodox Protopopery of Carei singing Romanian sacred chants.

_______________

Marios Charalambous – solo, members of the female choir Philokallia,

conductor: Marios Christou

The Priest-choir of the Romanian Orthodox Protopopery of Carei,

choral master: Protopope Marian Crainic

 

ROMANTISMUS A PRAVOSLAVÍ?

ROMANTISM AND ORTHODOXY?

P.I. Čajkovskij: Liturgie sv. Jana Zlatoústého, op. 41 (výběr)

S. Rachmaninov: Celonoční bdění, op. 37 (výběr)

________________

Pražský komorní sbor, řídí: Jaroslav Brych

P.I. Tchaikovsky: Liturgy of St. John Chrysostom, op. 41 (selection)

S. Rachmaninov: All Night Vigil, op.-37 (selection)

________________

Prague Chamber Choir, conductor: Jaroslav Brych

 

POSTMODERNA A PRAVOSLAVÍ?

POSTMODERN AND ORTHODOXY?

A. Schnittke: Koncert pro sbor

Pražští pěvci, řídí: Stanislav Mistr

A. Schnittke: Concerto for choir

The Prague Singers, conductor: Stanislav Mistr

 

PRODEJ VSTUPENEK

Vstupenky je možno zakoupit v místě konání vždy hodinu před začátkem koncertu. Vstupné: od 150 Kč; zvýhodněné vstupné: od 100 Kč (studenti, důchodci)

DOPROVODNÉ AKCE:

Komentovaná projekce filmů s pravoslavnou tematikou

Výstava: Církevní bohatství Rumunska a Kypru
 

VENUE OF THE CONCERTS

All concerts are held in the church of st. Cyril and method, Resslova 9a, Prague 2.

TICKETS

Tickets are available at the venue one hour before the beginning of each concert.

RELATED EVENTS

Films with Orthodox themes

Exhibition: Religious treasures of Romania and Cyprus


 

 

OHLASY

Koncert současné byzantské hudby

V druhé polovině října roku 2010 uspořádalo občanské sdružení Filokallia (filo = řecky miluji, kallos = řecky krása, půvab) festival nazvaný Archaion Kallos, což je do jisté míry jazyková hříčka, kterou lze česky chápat jako Stará krása, resp. Krása starého, stejně jako Počátek krásy. Přesto, že český čtenář ví, že řečtina je základem mnoha cizích slov, která s Řeckem dnes už nemusí mít nic výhradně společného (systém, teleskop, fotograf, elektřina, …), v daném případě řecké termíny měly k Řecku přece jen blíž, než jak je obvyklé. Ta dvojznačnost v interpretaci festivalu je vztažena k tomu, že šlo o festival pravoslavné hudby, a jednak k tomu, že to byl první z takových festivalů, o jejichž každoročním pokračování v mezinárodním měřítku se realisticky uvažuje. Takže shrňme: byl to první mezinárodní festival pravoslavné hudby konaný v Praze, a to s cílem upozornit na to, že jde o hudbu, která je nedílnou součástí evropské kultury a vážné hudby.

Jednotlivé koncerty festivalu, všechny uskutečněné v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje, měly tyto názvy: Byzantská duchovní hudba (19.10.), Barvy pravoslavné hudby (21.10.), Romantismus a pravoslaví? (26.10.) a Postmoderna a pravoslaví? (27.10.). Pro čtenáře časopisu Psalterium je nejbližší téma prvního koncertu, a tak o něm sdělmě více.

Jak už jsme uvedli, výše zmíněné řecké názvy mají v případě tohoto festivalu k Řecku blíž než běžná cizí slova založená na řečtině, což se projevilo mimo jiné i tím, že záštitu nad festivalem převzali kromě arcibiskupa pravoslavné církve Kryštofa (metropolity českých zemí a Slovenska) velvyslanci Řecka a Kyperské republiky. Projevilo se to však i na samotném koncertě. Ten měl dvě fáze, kde v první vystoupil sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje (tedy sice sbor český, „domácí“, avšak řízený sbormistrem jménem Marios Christou, takže jistě pro každého čtenáře Psalteria je vztah k Řecku evidentní) a v druhé řecký sbor Psaltikis diakoni.

Marios Christou (čti Christú) vtiskl prvním dvěma skladbám jistou řeckou pečeť tím, že sbor, složený z deseti zpěvačk a šesti zpěváků, nechal zpívat homofonní melodii s typicky řeckým isonem, tj. tónem drženým (vesměs muži) po několik motivů a pak přeneseným na jinou výšku. Byly to skladby, které bychom v terminologii čtenářů Psalteria charakterizovali jako části propria s tradiční melodií blízkou např. prostopiniji. Další tři skladby odpovídaly tomu, co běžný český konzument vážné hudby obvykle rozumí pod názvem pravoslavná hudba, tedy čtyřhlasé kompozice sledující harmonickou tradici jak západní, tak východoslovanské liturgické hudby. Pro čtenáře Psalteria lze všechny tři skladby charakterizovat jako složky ordinária Liturgie sv. jana Zlatústého: Cherubínský hymnus (zpěv doprovázející modlitby celebrujícího před tzv. Velkým vstupem, kdy se přinášejí obětní dary k hlavnímu oltáři), Milost pokoje (odpovědi dialogu – o něco bohatšího než v římské liturgii – před prefací, navazující na Sanktus, který také ke skladbě náleží jako její poslední část zpívaný „attaca subito“) a Modlitbou Páně. Posledně uvedená skladba byla jediná v církevně staroslovanské versi, předchozí čtyři zněly v českých překladech. A tatáž skladba byla jediná sledující oblíbenou a typickou (byť ne zdaleka univerzální) tradici ruského pravoslavného zpěvu doslovně chápaného kontrapunktu („punctum contra punctum“), v němž jednotlivé slabiky byly v akordech vyslovovány současně všemi hlasy. U posledních dvou skladeb byli uvedeni i autoři, a to Pavel Grigorijevič Česnokov (1877-1944) a Nikolaj Kedrov (evidentně ten starší, 1871-1940), tedy skladatelé, u nichž vrchol tvůrčí práce podstatným způsobem narazil na vrchol sovětského atheistického teroru.

Psaltikis diakoni (což lze přeložit jako služebníci umění zpěvu) je skupina osmi hlavních zpěváků (řeckého postavení „protopsaltes“) nejdůležitějších athénských pravoslavných chrámů a vede ji Ioannis Tsounis (čti Cunis), všestranný hudebník, protopsaltes athénského kostela Uvedení Panny Marie do chrámu. V programu byly uvedeny skladby jednak v současném byzantském zpěvu poněkud známého (přepisuji, jak bychom to my Češi měli číst) Churmuzia Chartofylaky (†1840) a ještě více známého P. Peloponisia (přesněji Petra Lampadaria tú Peleponnisiú, tedy lampadaria Petra Peloponéského – lampadarios je zpěvácká hodnost, †1777) a dvou autorů z dvacátého století nesoucích jména M. Chatziathanasiú (†1948) a K. Pringos (†1964).

Bylo zajímavé sledovat tuto skupinu, jejíž dirigent nestál čelem ke zpěvákům nýbrž v jejich čele a přesto je dirigoval (ostatní dělali jakýsi oblouk za ním, takže mohl občas učinit významnější gesto k těm na krajích), a pozorovatele muselo nadchnout, jak měl sice každý ze zpěváků (včetně dirigenta, který také zpíval) hlas velmi svébytné barvy, odlišné od ostatních (což se významně projevilo, když měl sólo), a přitom jak uceleně a jednotně znělo, když zpívali všichni nebo alespoň většina stejnou melodii. Je třeba upřesnit: uplatnil se podstatně zpěv s isonem a dělení na skupiny (o počtu jedna až sedm) zpívající melodii a zpívající ison se komplikovaně proplétaly. A dodejme ještě, že ison se – podobně jako u prvních dvou zpěvů koncertu - měnil opravdu tak, že si ho nikdo ze středoevropských posluchačů nemohl splést s durovou tónikou či dominantou, ba ani s modální tónikou či dominantou. Je pravda, že posluchač omezený na Pucciniho, Mozarta či Brixiho a spol. může být před touto hudbou v nespokojeném údivu, avšak intervaly melodie-ison, které se měnily nejen mezi kvartou, kvintou a oktávou, ale i mezi terciemi a dokonce oběma sekundami, přinesly českému publiku poznání zcela nového druhu hudební krásy. Svým stylem náležely všechny zpěvy přednesené souborem Psaltikis diakoni do kategorie byzantské liturgické hudby po reformě provedené trapezutským metropolitou Chrysanthem na samém počátku 19. století. Kdyby posluchač nečetl data úmrtí v přiloženém letáku, těžko by uvěřil, že ti dva poslední žili skoro o dvě stě let později, než Pelloponisios a století po Chartofylakovi, tak byly styl i provedení jednotné.

Další přínos spočíval v extrémním spektru dynamiky. Někdy zpěváci zpívali tak, že by to středoevropský pedant charakterizoval jako křik z plných hrdel. Sám jsem si to uvědomoval zejména při náhlých zeslabeních a divil jsem se, jak to že jsem ten dosavadní „křik“ poslouchal jako něco normálního. Je třeba říci, že tento způsob zpěvu vyžaduje nový, podrobný semiologický rozbor, neboť první dojem říká cosi, jako že jde současně o vítěznou křesťanskou modlitbu (tj. dle definice nábožné pozdvižení mysli k Bohu) s vědomím, že však ona může bý v každém okamžiku přerušena smrtí zpívajícího nebo alespoň ztrátou hlasu nebo jednoty zpívající skupiny (to už málo slovy shrnuji komplexní dojem, který lze zěžko popsat i mnoha slovy – jen doplňuji, onen nádherný „křik“ musí znít v chrámovém prostoru u ikonostasu, jinak – v jiném prostoru nebo dokonce na sebelepší zvukové nahrávce – se jeho vyjádření důvěrného styku mezi zpěváky zastupujícími celé společenství přítomných na jedné straně a vševládnoucího Boha – Pantokratora na straně druhé zcela vytratí). Lze říci, že tento způsob zpěvu pro nás objevil nové typy vyjádření zbožnosti, jež jsou nám Středoevropanům více pochopitelné než třeba zpěvy z rozvojových zemí a jež jsou tak daleko od možnosti konotovat v našem prostředí v kavárně, na diskotéce, u táboráku nebo nějak podobně, jak je jen možné, ale nejsou ani vhodné pro překonání přijetí z naší strany (což do jisté míry pozitivně a tvůrčím způsobem ukázaly i první dvě prezentace katedrálního sboru, které nám zcela přijatelným způsobem ukázaly, jak opravdu „inkulturovat“ ison do středoevropsky a slovansky vyjadřované liturgie).

K radostnému údivu českého posluchače patří kromě isonu a „křiku“ také rozsah zpívaných melodií, s jehož výškami si sbor (nebo už autor?) nedělal mnoho starostí a zcela sympatickým způsobem přenesl skladbu do nižší polohy; následkem toho melodie občas klesala do hlubokých tónů tak, že by výše uvedený omezenec na Pucciniho, Mozarta a Brixiho řekl, že se zpěváci škrtí. Když si uvědomíme, že ison by neměl být nad melodií, ale že by ani neměl spadnout do oblasti infrazvuků, dostáváme se k faktu, že ty sekundové intervaly mezi melodií a isonem se v této poloze nabízejí s větší frekvencí než jinde. Avšak kupodivu, ony k těm hloubkám výborně jdou (pokud ovšem stále jde o byzantský zpěv, na Ejhle oltář Hospodinův září to nezkoušejme), a – vyjádřeno s jistou nadlehčeností pro ty, kdo se přesto nemohou odtrhnout od u nás konvenční hudební estetiky – lze použít to, co prý o Mozartově hudbě řekl Jan Antonín Koželuh (pozor, ne Leopold Koželuh, který Mozarta nesnášel): „Samé chyby, ale krásný!“.

Avšak přenesme se od simulace natvrdlého vyznavače „jediné správné harmonie“ a všimněme si ještě jednoho jevu. V byzantské liturgické hudbě existuje tak zvaný kalofonní zpěv (kalos = krásný, foné = zvuk), který se dle definice vyznačuje velmi bohatou melodií na několik málo slov. Našinec si představí něco jako melismatické zpěvy gregoriánského chorálu, jiný našinec si představí koloraturní zpěv novověku, ten kdo celou věc studuje ví, že těch tónů je víc, resp. těch slov je méně, než by očekával na základě výše uvedených analogií; avšak vystoupení souboru Psaltikis diakoni navodilo téměř šok: už od prvních skladeb se zdálo, že zpívají kakofonní zpěv, ale pak, před tou třetí, oznámil jeden zpěvák anglicky, že jde o kalofonní zpěv. A co následovalo, vzbudilo pocit, že onen zpěvák měl ohlásit na příklad . „Vy jste si mysleli, že to byly doposud kalofonní zpěvy? Tak tedy, abyste věděli, teď to teprve bude to, čemu se u nás říká kalofonní zpěv.“ Dirigent zpíval melodii tak složitou, až opravdu uši přecházely, se skoky v tempu, výšce i intenzitě, stále, dlouho a nic se neomrzelo, a pak se jakýmsi refrénem na několik minut připojili všichni, už ne kalofonním zpěvem, ale sylabickým zpěvem na opakované slovo, mně nesrozumitelné, takže jsem uvažoval, zda nejde o ty typické slabiky ri, ti, de, ke, nga, …, která nám znějí zcel ostře, ale které byly protopsalté ve vrcholném středověku schopni vkládat do dlouhých melismat, „aby poslouchající nenudili stále stejnou samohláskou“.

Všechny zpěvy pocházely z doby po Chrysanthově reformě na začátku devatenáctého století, takže v nich zazněly i úseky v neklasických modech, obsahující zvětšené sekundy a snižující některé tóny pod úroveň, která by jim příslušela, kdyby pythagorejská teorie o relacích frekvencí vyjádřených poměry malých přirozených čísel platila absolutně. Jinak ovšem jak Psaltikis diakoni, tak sbor katedrály sv. Cyrila a Metoděje zpívali s přirozenou intonací, což je třeba vyzdvihnout. Ten katedrální sbor je stále (či skoro stále) u nás, takže si ho kdekdo může poslechnout v Praze. Psaltikis diakoni by učinil naše posluchače šťastné (ale také mnohem informovanější), kdyby se k nám co nejčastěji vracel. A je třeba vzpomenout i na to, že koncert byl zahájen modlitbou: do šumu posluchačů pronikal ženský hlas tak dlouho, až se všichni ztišili a poznali, že ten hlas pronáší právě závěr – Modlitbu Páně. A arcibiskup Kryštof udělil v závěru své stručné úvodní promluvy požehnání všem posluchačům. Co takhle kdyby ti katoličtí kůrovci a čtenáři Psalteria, kteří dělají ve „svém“ kostele koncert, seznámili s touto myšlenkou svého duchovního správce?

Katedrála sv. Cyrila a Metoděje byla zaplněna do posledního místa a na závěr byl potlesk tak intenzivní, že si vynutil dva přídavky. První z nich byl i u nás známý prolog (Prooimion) k Akathistu, o něco více ozdobený, než jak ho v chrysanthovské versi zpívá Musica Poetica, avšak přesto podobný. A tak ukončím tuto zprávu českým překladem jeho slov, který sice cařihradský patriarcha sv. Germano sepsal jako prosbu za odvrácení hrozby obrazoborectví, kterou však lze interpretovat jako prosbu za odvrácení jakékoliv hrozby (a není jich dnes málo?) nebo jako zasvěcení města (už ne Cařihradu, ale Prahy) matce Boží:

Toto připisuji já, Tvoje město, Tobě Bohorodičce, nepřemožitelné ochranitelce, jakožto cenu vítězství a jakožto díkuvzdání za vykoupení z hrůz. Avšak Ty, která máš nepřemožitelnou moc, kéž mě osvobodíš ze všech nebezpečí, neboť k Tobě volám: raduj se, nezadaná nevěsto!

Evžen Kindler

(Psalterium – zpravodaj pro pravoslavnou hudbu, ročník 4, číslo 6/2010, str. 7-8)


 

Spatřit druhé slunce

Alfred Schnittke – ruský moderní skladatel. Koncert pro sbor

Dříve než jsem byl, ty jsi mě stvořil.

Dříve než jsem toužil, ty jsi mi dal tvář.

Dříve než jsem spatřil světlo tohoto světa, ty jsi mě viděl.

Dříve než jsem se objevil, ty ses nade mnou slitoval.

Dříve než jsem tě volal, ty jsi mě slyšel.

Dříve než jsem pozvedl ruce, ty jsi mě viděl.

Dříve než jsem prosil, ty jsi mi udělil milost.

Dříve než jsem vydal zvuk, ty jsi ke mně stočil ucho.

Dříve než jsem vydal vzdech, ty jsi mě navštívil.

 

Bůh člověka stvořil a vykoupil. Dříve než jej stvořil, znal jej, podobně jako při spáse, která je v podstatě restaurací stvoření. Člověk si tyto skutečnosti uvědomuje dostatečně a je uchvácen tímto božím jednáním, které předchází vždy každé lidské hnutí...

Autorem výše uvedených „veršů“ není ani sv. Augustin („hledal jsem Tě, abych byl od Tebe nalezen“), ani Mistr Eckhart, ale sv. Řehoř z Nareka, arménský básník a mystik, 10. století. Řehoř z Nareka, který „nade všemi vyniká jak svou literární činností a s ní spojenou popularitou mezi lidem, tak i svým hudebním významem, autor díla Slova k Bohu z hlubokosti srdce, objemné knihy o 97 mnohastránkových modlitbách, nazývané prostým i vzdělaným lidem Knihou modliteb, jindy Knihou nářků a někdy samotným jménem autorovým prostě Narekací“.

V Koncertu pro sbor se potkávají přes tisíciletý most dva velikáni, sv. Řehoř z Nareka s Alfredem Schnittkem. Je to setkání, ze kterého odcházejí všichni proměněni. Fyzik by si vzpomněl na excitaci elektronu na vyšší energetickou hladinu po dopadu fotonu. Stejně jako zasáhlo „Slovo k bohu, vycházející z hlubin srdce“ (vlastní název Knihy nářků) Alfreda Schnittkeho, zasáhne jeho vyznění skrze Schnittkeho hudbu snad každého vnímavého člověka. Svatý Řehoř z Nareka je tím prvním v řadě inspirované Duchem svatým, na jejímž konci z koncertu odcházeli pohnutí i lidé, kteří již mají na poli duchovní hudby, i hudby moderní, ledaccos za sebou.

Úchvatný celek Koncertu vychází z textové předlohy, jíž se stala 3. kapitola z Řehořovy Knihy nářků. Jestliže ve světě barokní hudby nacházíme rétorické figury, které upozorní sluchově, v notovém záznamu i zrakově na zhudebňované obsahy (stoupající melodie vyjadřující, kam chce vystoupat i lidská duše povzbuzená očekáváním brzkého příchodu Vykupitele, témata připomínající intervaly krucifix a řada dalších), nejinak je tomu i ve Schnittkově Koncertu pro sbor ve 20. století. Sepětí s textem je dokonalé. Ve skladbě není jediný postup pouhou dekorací. Formálně se nejedná o liturgickou kompozici. Vícevěté, vícehlasné „duchovní koncerty“ se však v hudbě východních křesťanů v širokém slova smyslu vyskytují přes 200 let, vzpomeňme například Bortňanského.

Alfred Schnittke (1934 – 1998) pochází z etnicky i nábožensky smíšeného prostředí povolžských Němců (po matce) a pobaltských německy mluvících Židů (po otci). Schnittkeho mateřským jazykem je němčina, většinu života však strávil v rusky mluvícím prostředí. Dalo by se mnoho psát o jeho originálním hudebním vývoji a odklonu od avantgardy k zdánlivě jednoduchému, ale nesmírně hutnému vyjadřovacímu stylu na sklonku života, s přibývajícími tématy čistě křesťanskými tak existenciálními v širokém slova smyslu. Schnittke je celoživotním pozorovatelem odlišností mezi východní a západní křesťanskou spiritualitou, pohybuje se na rozhraní obou, ne-li v mnohosti světů.

Marika Pečená

( Psalterium – zpravodaj pro pravoslavnou hudbu, ročník 4, číslo 6/2010, str. 14-16)